Novinky   FanClub   Song   Diskografie   Galerie   Guestbook   Kontakt   Deník   Ohlédnutí   Tour   Ostatní   Setlist   Rozhovory   Facebook

 

Konečně! Konečně se mi podařilo prokousat tou horou e-mailů a záplavou fotografií ať už ze setkání členů CFCIM či přímo z EDENu. A to je čas, kdy mohu v klidu usednout za klávesnici a sepsat své dojmy ze dne D, který (nebojím se to říct) více či méně změnil naše životy. Recenzí na pražský koncert Iron Maiden si skrze NET přečtete dost a dost a popisování celé show by bylo tak trochu nošením dříví do lesa. Však jste to většinou viděli na vlastní oči. Rád bych pojal tuto část deníku tak, aby volně navazovala na záložku OHLÉDNUTÍ za ostravským koncertem z roku 2007, tj. pohledem mým. Snad se Vám bude líbit a do některých záležitostí vnese alespoň trochu světla.

     Vstávám po téměř probdělé noci. Ačkoli předpověď zněla "od západu ubývání oblačnosti", déšť vesele bubnuje na okno a z předpovědi si pranic nedělá. Zapínám televizi a ujišťuji se, že je opravdu 8.8.2008. Dopravní situace ve "Snídani s Novou" mě ujišťuje, že vše co se mohlo stát špatného se stalo: "Na dálnici D8 mezi Teplicemi a Prahou leží převrácený kamion přes celou šíři vozovky, tvoří se kolony a doprava je odkláněna ...". "Mno snad to odklidí", říkám si a po rychlé kávě spěchám na nádraží pro Hriciho. Nádražní parkoviště se opravuje - vjezd zakázán, už se ani nedivím a parkuji o několik ulic dál. Naštěstí hrici přijíždí načas a vyrážíme směr Praha. Rozhodujeme se, zda najet na dálnici, či dopravit se do hlavního města po staré silnici. Dálnice vyhrává, ale po pár kilometrech uvízneme v avizované koloně. Naštěstí se všechna auta více či méně vlečou a objížďka není tak dlouhá. Vykukuje slunce a já si říkám, že se to už snad obrací. Mé přesvědčení trvá až do chvíle, než dorazíme k parkovišti P+R v Ládví. Je plné. Necháváme auto v sídlišti a vyrážíme směr Hlavní nádraží. Akorát včas, díky zpoždění v koloně a hledání parkování se naše rezerva smrskává na minimum.

     Na "hlaváku" se díky upozornění na žloutenku z předchozího dne snažíme ničeho nedotýkat, dokonce ani hladový hrici nenajde odvahu zakoupit si něco k jídlu v rychlém občerstvení. Vycházíme ven a na jedné z laviček vidíme Benyho s Bednišškou. Staří známí z FoT 2007 nás vítají a jak čas ubíhá, objevují se další známé tváře. Původně jsem počítal, že se nás před "hlavákem" sejde okolo dvaceti. Tento odhad vezme zasvé, když se z útrob nádraží vyvalí skupina z Kutné Hory. Nastává všeobecný ruch podobný chaosu. Vítají se známí a rozvíjí se diskuze co dál. S hrůzou si uvědomuji, že stále nemám potvrzen ten pivní stan ve Strašnicích, neb telefon uvedený na stránkách je nedostupný. Dvacet lidí by se vešlo do nějaké bližší hospůdky, ale současný počet se pohybuje mezi 30-40 už teď. Děláme několik fotek a vyrážíme metrem do Strašnic. Ujedeme však jednu stanici, když si hrici uvědomí, že nemá batoh. Okamžitě se vrací zpět a my pokračujeme dál. Čím více se blížíme, tím víc trnu, zda bude stan na místě a otevřen. Při východu z metra se mi uleví. V dálce přes ulici jsou nějaké stany vidět. Je jedenáct dopoledne a my přicházíme k pivním stanům. Před vstupem nás vítá banner "Otevřeno od 11:00hod". Stejně jako loni u pokladny mi spadne kámen ze srdce, až to zaduní.

     Prostředí je velice pěkné. Vnitřní prostory i zahrádka jsou dost velké, aby pojaly i větší skupinu lidí. Personál nejdříve nechápe, co se děje, ale jak jsme zaznamenali, ihned povolávají posily z řad grilovačů a kuchařů a snaží se nečekané návštěvy využít. Jejich vstřícnost je velice příjemná, zvláště když později pustí do repráků "Rock in Rio". Okamžitě rozvěsíme vlajky a nastává všeobecné seznamování. Velmi nás potěšila i skupinka kluků ze Slovenska kolem Peka20. Vše probíhá naprosto ideálně, když tu přijde blesk z čistého nebe. Vedoucí nám oznamuje, že u Ostravy vykolejil vlak, prý je 10 mrtvých a okolo 100 zraněných. Radost střídá úlek. Snažíme se dovolat Kačbeth, která vede skupinu jedoucí vlakem z Ostravy, ale ta nebere telefon. Následuje snaha zjistit co se vlastně stalo, ale ani informace z internetu přes telefon nám moc nepomůžou. Po několika nekonečných minutách přichází SMS od Kačbeth, že jsou již v Praze a v pořádku. Všem se značně uleví. Zhruba po čtvrt hodině doráží i tato část Czech Fan Clubu Iron Maiden. I když bylo dopolední setkání plánováno jakožto předpříprava před srazem, jenž měl následovat ve 14:00 hod před samotným stadionem, ukazuje se, že právě tato sešlost bude zřejmě tou největší. Hodíme do sebe nějaký ten oběd a nastává dělení. Ještě poslední hromadná fotografie (je vskutku parádní ... na záložce HOME) a kdo chce vyráží s naší půlkou fanclubu pěšky směrem k Edenu, zbytek zůstává v zahradní restauraci ve Strašnicích.

     Jak se blížíme ke stadionu, potkáváme stále víc a víc fandů Iron Maiden a mezi nimi také spousty známých tváří. Již na začátku tohoto deníku jsem si řekl, že raději nebudu nikoho jmenovat, protože jak se znám, určitě bych na spoustu fajn lidiček zapomněl. Jak se dalo předpokládat, u stadionu samotného se všechno rozdrobí a zůstane jen hrstka lidí, které dotáhnu až ke vstupu do hotelu, kde máme domluvenu schůzku s paní Jolanou Feiferovou z Live Nation. Ta, ač se snažila, nemohla z důvodu zaneprázdnění kapely při jejich krátkém programu v Praze zajistit osobní setkání s Brucem, nicméně alespoň předala náš dárek k jeho padesátým narozeninám, český hokejový dres s číslem padesát na zádech, nápisem DICKINSON a věnováním od českých fandů Iron Maiden. Nastává čekání na otevření bran stadionu, které každý tráví po svém. pro jistotu vyvěsíme vlajku CFCIM vedle vchodu "Stání u podia". Ještě několik lidiček se přihlásí, ale každý už se věnuje přípravě na vpuštění do útrob stadionu. Pořadatelé nás nechají čekat ještě o hodinu déle, než tomu bylo v případě Metallicy. Žádné tlačenice jako v Ostravě, žádný "mlýnek na maso", pořadatelé zvládají vše s velkým přehledem a nedá se vytknout takřka nic. Pásky opravňující ke vstupu před pódium si můžeme vyzvednout již na ochozech a nemusíme se tlačit někde dole, přímo u vstupu do daného sektoru. Kdo zažil Ostravu ví, o čem mluvím. Dokonce ani boje o první lajny nejsou tak divoké jako jindy a vše probíhá v klidu.

     A tady bych malinko odbočil. Někdy začátkem roku jsem se konečně (vím že jsem ostuda) přihlásil do Official Fanclubu Iron Maiden (rozumějte toho anglického) a zaregistroval se do soutěže HCW. Pro ty kdo dosud neví o co jde: Jedná se o soutěž, které se mohli zúčastnit členové tohoto FC a jejíž výherci se dostali na jedno pódium s Iron Maiden a to právě při songu "Heaven Can Wait", kdy si mohli zazpívat chorál ve střední části písničky. Docela jsem na to zapomněl, neboť šance výhry byla minimální. Zhruba týden před koncertem jsem obdržel soukromou zprávu z FC. Srdce mi zabušilo. Otevřu box se zprávami a koukám, koukám .... nová zpráva má název HCW! Snažím se počítat do deseti, ale zvědavost mě přemůže ... "Klik" .... "Congratulations ..... blablabla" .... "Uááááááááá!!!!". "Je to domááááá!!!". Běhám po bytě jak smyslů zbavený. A dokonce si mohu vzít sebou i kamaráda. Rozmýšlím se dlouho, ale nakonec padne volba na hriciho. Napadá mě ještě nejméně dvacet jmen, komu to věnovat, ale snad se na mne nezlobíte, že má volba byla taková, jaká byla. Hrici mi v začátcích velice pomohl (stejně jako spousta z Vás). Zprávu mu sděluji až den před koncertem. Také to nemůže vydýchat a spolu s podpisem od Steva Harrise, který získal den předem, to je pro něj překvapení jak hrom. Podle instrukcí máme pasy opravňující ke vstupu do zákulisí obdržet v pokladně.

     Fajn, hned po druhé hodině naběhneme do pokladny, ale tady nic nevědí. Prý se máme zeptat později. Abych nezapomněl, ten hriciho batoh na "hlaváku" byl už pryč, ještě že ten šťastlivec měl vstupenku a další důležité věci v kapse. Ve čtyři pokus opakujeme, se stejným výsledkem. Kolem páté se brány Edenu otevírají a my začínáme být nervózní. Naštěstí volá paní z EMI records, že má pro nás pasy, až prý budeme u pokladny číslo dvě, máme jí zavolat mobilem. Okamžitě naběhneme k pokladně a zkoušíme zavolat. Bohužel, takové množství mobilních telefonů a telefonátů místní síť neunesla a zkolabovala. Čekáme nekonečné minuty a pak uvidíme vedle pokladen známou tvář. Slečna, či paní s obálkami v rukou je nám povědomá. Až později si uvědomím, že je to Pavla Štípková, která loni mluvila v televizi o tom, že Nickovi dali k narozeninám čokoládovou mičudu a kopačky. Dostáváme krásné zelené pasy (viz fotka), instrukce a po pozdravení několika známých spěcháme do útrob stadionu. Podle instrukcí se máme dostavit hned jak začne "Rime Of The Ancient Mariner" na pravou stranu bariéry oddělující "Stání u podia" od zákulisí. Není kam se tlačit a tak prohlížíme stánky s "merchandise". Dost drahá trika proti Eddies Megastore, jediné co stojí za to, jsou modrožluté šály za 350Kč, které jsou okamžitě vyprodány. Plakáty za 150Kč také moc na dračku nejdou. Pomalu scházíme dolů, poslechnout si Salamandru. Před pódiem je oproti jiným koncertům vážně volno. Co by za to dali na Ullevi, stát deset metrů od "stage" bez mačkání. Salamandra si vede slušně, ale je vidět, že jsou jisté problémy se zvukem. To však nevadí fandům v kotli, aby si salamandří set užili. Po krátké přestavbě je tu Lauren. Škoda, že kromě sexy ohozu, nepředvedla oproti ostravskému vystoupení téměř nic nového. Pozadí na pódiu a upozorňování na její nové CD české fandy heavy metalu moc nebere. Aplaus je mnohem menší, než u Salamandry. Mezitím se stačil stadion slušně zaplnit.

     Stání u pódia houstne a my potkáváme stále více lidí s pasy HCW. "Sakryš kolik nás tam vlastně bude?". Odhadujeme to na čtrnáct lidí. Užijeme si úvodní blok i s hořícíma kabelama, zapálenýma od pyrotechniky. Kromě několika opilců, snažících se evidentně poprat s kýmkoli či alespoň způsobit vlny, je vše OK. Janick na nás neustále z levé "předprsně" střílí kytarou a my si vychutnáváme celou show z bezprostřední blízkosti, byť z boku. Jako třetí přijde na řadu "Revelations" a Brucovo věnování obětem vlakového neštěstí. V tu chvíli si ještě neuvědomujeme, jak hrozné to bylo. Vše přijde, až když se doma dostaneme k internetu, či televizi. Ještě pár hitovek a najednou je tu patnáctiminutovka "Rime Of The Ancient Mariner". Klepu hricimu na rameno a celkem bez problémů se dostáváme k boku hrazení. Najednou si uvědomuji, že před "Heaven Can Wait" je ještě "Powerslave" a my přijdeme o dvacet minut show a dvě pecky. Do zákulisí jsme vpuštěni bez problémů, ale nestačíme se divit. Už na rampě je připraveno zhruba dvacet lidí seřazených do dvojstupu. Přichází k nám člen ochranky neuvěřitelných rozměrů, asi dva metry na výšku a ramena antického diskobola . "Vlajku odložit, nefotit, nedotýkat se, všechny věci si odložte sem!", ukazuje na jednu z přepravních beden, s výrazem naježeného pitbula. Zalapám po dechu a ještě jednou se pro jistotu zeptám ... "Ani vlajku nemů...", "Ne!", zavrčí pitbull a maže na horní část rampy. Odkládáme s nelibostí všechny věci. V zákulisí je naprostá tma. Po chvíli si naše oči zvyknou a my můžeme během dvaceti minut čekání sledovat cvrkot okolo. Tak jestli si myslíte, že se všechno balí až po show, jste na omylu. V zákulisí se nepotřebné a použité komponenty ihned rovnají, ukládají do beden a ještě během show odvážejí. Ale to není všechno, jak hrici jistě potvrdí, personál s materiálem doslova utíká, přičemž bedny sjíždějí z pódia po nakloněné rampě, někdy tak rychle, že je personál ani nestíhá zadržet. To vše v naprosté tmě, maximálně za svitu blikající hlavové svítilny. Minuty ubíhají, začíná "Powerslave" a planoucí "firewall", zpoza kterého Bruce vstupuje na pódium je zezadu opravdu gigantický. Ještě jednou se odhodlám zeptat pitbulla na vlajku, ale div mne nezakousne. Začíná HCW a nás konečně vpouští na "horní palubu", čili hned za plachty oddělující vstup na pódium. Vše přesně organizováno na vteřiny. Z této části si pamatuji jen to, že se mě hrici neustále ptá "Jak dlouho ještě?". Pak mi přiloží mou ruku na své srdce .... tep má asi 200 :o)). Bojím se, že zkolabuje. Sám na tom nejsem o moc lépe, ale vše si nad očekávání užívám. Poslední hraná pasáž a my vyrážíme na podium. Bohužel, jsme mezi posledními a tak chvíli trvá, než najdeme svá místa. Vůbec nevím, kde je hrici, vůbec nevím, kde je kapela. První co mne udeří do očí je les nasvícených rukou, kam až oko dohlédne. Neskutečný pohled! Vůbec nevím co dělám, později si říkám, že jsem musel vyvádět jak blázen, ale ten pohled do smrti nezapomenu. Až neskutečně rychle uběhne naše půlminuta slávy a už se ženeme zpět. Odcházím mezi posledními a potkávám rozesmátého Roda Smallwooda. Poplácá mne po rameni a já prohodím něco v tom smyslu, že to bylo fantastický. Napadne mne, že bych se s ním mohl vyfotit, ale to už nás žene pitbull zpět dolu. Navíc je naprostá tma. Beru vlajku a vracím se omámen zpět. Jako ve snu prožívám zbytek koncertu. Kdo jste tam byl víte, že to bylo strašně rychlé. Snad ještě rychlejší než v Ostravě. Eddie-mumie je fantastický, tři přídavky navrch, kapela naskáče do připravených černých offroadů a jen červené koncové svítilny smutně vykřikují, že už je konec. V Edenu se rozsvěcí a masa lidí se hrne ven. Čekáme na ploše a děláme nějaké fotky. Jak už jsem psal loni, pro většinu z nás, má i tahle chvíle své kouzlo, které si vychutnáváme. Tak zase za rok a půl, říkáme si a připadá nám to, jako bychom se loučili na věky.

   Ale netřeba zoufat, Czech Fan Club Iron Maiden jede dál a na příští rok již máme v předběžném plánu další projekty. Jistě se budeme též setkávat v průběhu roku, při různých příležitostech a na koncertech, jako tomu bylo doposud. Vždyť jde především o to, co máme společné a to je láska k Iron Maiden a heavy metalu vůbec. A prožít opět chvíle, podobné těm v Edenu, ve společnosti kamarádů, za to přeci stojí.

 

Souhrn galerií ze setkání CFCIM v Praze 8.8.2008

 a koncertu Iron Maiden V Edenu (pod obrázkem)

Galerie 1

 (matii)

Galerie 2

(Mára, Tomas, Helda, Libor N., Kačbeth)

Galerie 3

(zdenoeddie)

Galerie 4

(Vráťa, Martin KH)

Galerie 5

(Prochajdy)

Galerie 6

(Vršek)

Galerie 7

(Hany, Libor)

Galerie 8

(Martin KH)

Galerie 9

(Vráťa)

Galerie 10

(Hlína)

 

Spolupracujeme