Novinky   FanClub   Song   Diskografie   Galerie   Guestbook   Kontakt   Deník   Ohlédnutí   Tour   Ostatní   Setlist   Rozhovory   Facebook

 

Sloupek Webmastera

Tento sloupek byl psán v průběhu léta a podzimu 2007 jako pokračování první části matii deníku pro stránky skupiny Motorband. Některé odkazy již nemusí být funkční.

 

13.11.2007

 

Šílenství s názvem Iron Maiden

 

Ahoj lidi !

     Po delší odmlce jsem tu zas s deníkem. Tentokrát už se to nedalo ignorovat. Příspěvků s tématem Iron Maiden začalo kvapem přibývat a tak jsem si řekl, že než plnit sloupek rychlých odkazů, to raději spojím příjemné s užitečným a "spíchnu" článeček tady.

     A začnu od konce. To, co se začíná dít kolem připravovaného turné "Somewhere Back In Time" této britské metalové legendy se nedá nazvat jinak, než šílenstvím. Posuďte sami. Devět měsíců před plánovaným evropským turné, kdy jsou prozatím známy pouze data vystoupení ve Skandinávii byly vyprodány během dvou hodin stadiony ve Stockholmu (kapacita 31500), Gothenburgu (kapacita 50500) a Helsinkách (kapacita 41500). Už předtím byla vyprodána ve stejném čase vystoupení v Austrálii, kde "Mejdni" hrají po patnácti letech a například v Kolumbii, kde kapela zahraje vůbec poprvé v historii, se prodalo 12000 vstupenek jen za první den. Stejně tak je tomu u ostatních koncertů po celém světě, které jsou dlouho dopředu vyprodány, nebo se tak stane v nejbližších týdnech. O tom, jak gigantické bude toto turné vypovídá předběžný plán, kdy jen první z jeho tří částí, zahrnuje 22 obřích vystoupení na čtyřech kontinentech. Skupina, 60-členný tým a dvacet tun aparatury, bude po světě cestovat speciálně upraveným Boeingem 757 v klubových barvách tj. s maskotem Eddiem na trupu.

    

     Turné je vlastně zopakováním megalomanské cesty z let 1984-1985, kdy Iron Maiden v rámci "World Slavery Tour" procestovali od 9.4.1984 celý svět a odehráli více než 190 vystoupení, aby v červenci 1985 po patnácti měsících koncertování na pokraji psychických i fyzických sil ukončili svoji pouť, přestože měli možnost pokračovat ještě minimálně další rok. Tehdejší legendární koncert z Long Beach areny z roku 1985 také vyjde souběžně se začátkem tour 2008 na DVD. Zda sebou příští rok kapela poveze i gigantického Eddieho-mumii, jež se zvedala při tónech kultovního songu Iron Maiden  spoza zlatého sarkofágu zatím Steve neprozradil, nicméně to určitě nebude ta původní, kterou mu údajně rozkousala kočka. Jisté je, že podle názoru fanoušků byla právě tato scéna tou nej z celé historie. A jak to bude s Českou Republikou? Zatím se neví, ale vypadá to více než slibně. Jak je vidět, kluci z Londýna si libují v opakování historie, takže jen připomenu, že součástí oné slavné tour 1984-85 byla i historicky první návštěva Iron Maiden za železnou oponou. Dokument z této cesty pod názvem "Behind The Iron Curtain" v hodinové délce ukazuje tehdejší Polsko, Československo, Maďarsko a Jugoslávii a bude také součástí výše zmiňovaného DVD. Takže se jen můžeme těšit. Že to bude Polsko je nad slunce jasné a po letošním úspěchu v Ostravě "Na Bazalech" (30000 lidí) všichni čeští fans doufají a modlí se. Že se i u nás strhne bitka o lístky není zas tolik pravděpodobné, přeci jen nejsme natolik metalovým národem, jako třeba Švédi, kteří neváhali vysílat vyprodaný koncert na stadioně Ullevi v roce 2005 v přímém přenosu na veřejnoprávní televizi a také cena vstupenek (cca 800 - 1500Kč) odradí nejednoho fandu metalové muziky. Vzpomeňte si jen na "tribunu chudých" (most pár set metrů za stadionem) v Ostravě, jak přetékala. I přesto se však najde dost "šílenců", kteří si toto historické vystoupení, jakoby vrácené v čase nenechá ujít.

Po návratu Bruce do kapely na konci devadesátých let, senzačním albu "Brave New World", typově odlišném konceptu "Dance Of Death", historickém tour "Early Days" a loňském progresivním "A Matter Of Life And Death" je tu další překvápko, které jen potvrzuje, že nás tihle padesátníci mají stále čím nabíjet a s heavy metalem jako břitva nehodlají jen tak skončit. Jenom dobře, jenom dobře. Takže, pokud ještě nevíte, jak strávíte příští léto, vřele doporučuji schovat nějakou tu korunu a nenechat si tenhle metalový svátek ujít. A pokud jste na to sami, pak nezoufejte a koukněte na akci Fans on Tour 2008, kterou mám tu čest vést a přidejte se k naší partě, která na "Mejdny" ať už u nás v ČR, nebo někde za hranicemi na "stopro" pojede. Pokud jste článeček bez zápletky a strhujícího vyprávění dočetli až sem, pak vám gratuluji. Ať si to připustíte nebo ne, musíte být jistě fandou Iron Maiden !

      

     matii      

    

    

21.10.2007

Jak přepracovat úředníka v metalistu snadno a rychle :o))

Pokusný objekt :

     Muž, 30-45 let. Svůj vztah k heavy metalu a rockové muzice vůbec definuje jako něco, co v záchvatu mladické nerozvážnosti prováděl kdysi hodně dávno a dnes se většinou o tom stydí byť jen hovořit z důvodu, aby nebyl ve společnosti za blba. Jeho každodenní život a smysl bytí se skládá z chození do práce, doprovázení manželky na nákupy a koukání na televizi. Jako zpestření si dopřává jednou ročně rodinnou dovolenou a občas posedí  s kamarády (lépe řečeno kolegy z práce) v hospodě, kde probírají posilněni třemi piváky tak důležité věci, jako zda vyhraje letos sparta titul, nebo jaké má ta či ona kolegyně z práce nohy, v horším případě mluví jen o situaci ve firmě a plánu výroby na příští měsíc či pohybech kurzů a situaci na mezinárodním trhu.

     Chystáme-li se onen subjekt přepracovat na metalistu, je třeba k této činnosti přistupovat obezřetně a nenásilně. Jelikož tento jedinec již pravděpodobně oplývá jistou inteligencí, životními zkušenostmi a má za léta manželského soužití zablokován pravý mozkový lalok do té míry, že si nenechá nikdy a za žádných okolností nic vnutit, je třeba vytvořit iluzi, že to vlastně chce on sám, vy mu jenom trochu navodíte atmosféru. Pokud byste ho k něčemu nutili stylem: "Tak co, pojedeš na ten koncert nebo ne?", prohráli jste.

     Začneme tím, že se k tématu rockové muziky dostaneme při hovoru jen tak mimochodem. Doporučuji téma vojny, tedy pokud tento na vojně byl. Striktně dbejte na to, aby v oblasti rozhovoru nebyla cizí osoba, neboť stydlivost hovořit o podobných věcech před kolegy je v počáteční fázi přerodu přirozená. Takže začneme třeba tou vojnou, nebo jinou činností, kterou subjekt provozoval v době dospívání a nestydí se za ni. Pokud se dotyčný rozpovídá o tom, co dělal a jak to bylo skvělé, je to váš člověk. Zlehka přejdeme na téma rockových zábav a toho jak jsme si to tenkrát parádně užívali.

     A tady pozor. Zde je jedna z nejdůležitějších fází přerodu. Jelikož vám pokusný subjekt jistě sdělí něco v tom smyslu : "Jó to jsem ještě bláznil!", je nutné ho šokovou terapií přesvědčit, že to vlastně nebylo "bláznění", ale skvělá věc, za kterou by se neměl stydět. Žádné postupné přemlouvání by nemělo smysl, je třeba jít tvrdě za svým cílem a dotyčného ohromit. Vysvětlete vhodným způsobem subjektu, že by vlastně měl být na svoji metalovou anabázi vlastně pyšný. Třebas takto :

     "Podívej co lidí v tvém věku dnes chodí na rockové zábavy a vůbec se za to nestydí. To už jsi zapomněl, jak jsme se tehdy skvěle bavili, jak jsme milovali metal? A teď ti určitě   připadá, že je to všechno pryč co? Věř mi nebo ne kámo, ale není. Chodím na rockovou muziku a řeknu ti, je to jako by se vrátily ty starý dobrý časy. Čert vem popíkový devadesátý léta! Jsme sice o pár pátků starší, ale jen navenek. Ať si to přiznáš nebo ne, uvnitř jsi stejný jako před lety. To chceš do konce života chodit z práce nakoupit, z nákupu domu, kouknout na televizi, spát a tak zase dokola? Jak tě znám, tak určitě ne! Kde je ten Pepa co mně tahal na Arakainy a hrozil vždycky v první řadě jako o život? Ty seš rocker od přírody to mi nikdo nevymluví. Pamatuješ jak jsme se smáli těm šosákům v tesilkách? Jak jsme chtěli být vždycky výstřední a líbilo se nám, jak na nás ostatní civí, když jsme šli po městě v okovanejch džískách? Co je zas tak trochu popíchnout?"

     V tomto momentě je potřeba přestat tlačit na pilu. Nadšení je skvělá věc a zřejmě bude Pepa v tuto chvíli trochu nabuzen, ale jakmile přijde do jiného prostředí, dostane se do vyjetých kolejí a je konec. Navrhněte mu, aby se přišel podívat třeba do rockového klubu, nebo ještě lépe na koncert kapely. Určitě ho nezvěte do klasické hospody, nebo prostředí, kde byste vypadali v kožené bundě jak dva exoti, nebo na akci, kam přijde pět lidí, byť rockových fandů. Vezměte ho do míst, kde se scházejí ve větším počtu podobní šílenci jako jste vy. Mezi významné přesvědčovací argumenty patří peníze a proto jen tak plácněte, že se vstupným si nemusí dělat starost, že je váš host (uvidíte, že si to nakonec stejně zaplatí hrdě sám), tedy pokud ho zrovna nepozvete na Iron Maiden za 1400Kč. Čas mezi prvním rozhovorem a dnem, kdy máte domluvenou onu akci musíte v subjektu udržovat plamen, jinými slovy řečeno ho hecujte stylem: " Tak jsem se byl v tom rokáči podívat, vypadá to tam suprově. Prej se tam schází halda lidí a maj tam "láčový" (rozuměj výborný) pivo. Posledně museli přijet poldové, aby utišili ten rachot. A ne, že si vezmeš na sebe nějaký "vekslácký" (rozuměj normální) oblečení. Pokud vím, měl jsi vždycky super styl. Nezapomenu na tu koženou bundu cos nosil, tu sem ti vždycky záviděl. Pokud bys nic doma nenašel, stačí říct kámo, u mě se vždycky něco najde.  Mluvil jsem s pár kámošema, prej máš přijít "zapařit" (rozuměj užít si to). Bude to pořádná "hlína" (rozuměj prdel :o)).

     Pokud je to možné, domluvte se s několika kamarády, aby na akci taky přišli a s jednali s ním, jako by do vaší party patřil odjakživa. Jelikož vy se za svoji vášeň jistě nestydíte, nezapomeňte hned následující pracovní den v zaměstnání vytrubovat jakou jste zažili superakci a klidně to i trochu přibarvěte. Ostatní stejně vědí houbeles, jak to na takových akcích chodí a Pepa vás jistě neshodí. Pokud vyvoláte dojem, že kdo se akce zůčastnil je king a kdo tam nebyl nezná svět, tak jenom dobře, jelikož vaše skóre opět narůstá :o))). Druhá část přerodu už pak závisí na tom, jak se situace vyvíjí, respektive jak moc je tento subjekt zpacifikován stereotypním životem muže středního věku. Samozřejmě, tohle všechno neplatí jen pro muže. Nedávno jsem byl s Vladii na Black-Jacku v Ústí a to byste se divili, co tam bylo ženskejch. Zkrátka, v této fázi přerodu je potřeba být kreativní a improvizovat podle dané situace. Pokud budete jenom trochu šikovní, uvidíte, že za pár týdnů před vámi bude stát úplně jiný člověk. Mnoho úspěchů v této nelehké činnosti, která je spolu s výchovou metalové mládeže jedním ze základních předpokladů přežití druhu Homo Heavy Metalis, vám přeje ...

 

matii       

 

 

29.9.2007

 

Óóóó jééééééééé !

      

     Lekce z nostalgie podruhé. Stejně tak, jako každý správný hollywoodský trhák má své pokračování, Rambo I, II, III a podobně, stejně tak, jako se kapely vrací ke svým největším hitům a obdobím (posledně byl v návštěvní knize zmiňovaný návrat Helloweenů k albům "Keeper of the Seven Keys"), tak i já se vracím k článkům s nostalgickým nádechem. Po posledním fenomenálním úspěchu se vzpomínáním na singly Motorbandu, kdy mě týdny po zveřejnění zastavovali lidé v autobuse (kecám :o)) a ptali se na pokračování, se k tomuto oblíbenému druhu lidové zábavy opět vracím. A proto, usaďte se pohodlně v tomto chladném a deštivém podzimním počasí k bledě blikajícím monitorům, v čase, kdy za okny kvílí vítr a spadané listí poletuje sem a tam. Zaposlouchejte se do kapek bubnujících na sklo vašeho pokoje a v nastalém večeru se opět přeneste o pár let nazpátek... :o)))

     Po posledním poslechu singlů mne popadla doslova sběratelská mánie filmů a videoklipů s tematikou konce osmdesátých let minulého století, takže moje zánovní PC bude asi brzo potřebovat nový harddisk, neboť tento je téměř plný. Ano, jistě namítnete, že cestou může být zálohování na DVD, ale v situaci, kdy si přehráváte ten který videoklip několikrát denně, to není to pravé ořechové. Narazil jsem na spousty zajímavého materiálu počínaje prvním vystoupením Vitacitu a Arakainu v TKM, kdy se přítomní rádoby odborníci "kravaťáci" plácají po ramenou, jak jsou vůči metalu tolerantní v době, kdy už prostě nemohla socialistická média ignorovat metalové hnutí a konče třeba videoklipem Ládi Křížka s Tanjou z roku 1988 s názvem "Kam jen jdou lásky mé". Pamatujete na to? 

      A i když mi některé vysněné kousky ještě chybí, jako "Rocková liga", "Tim Sikes Video Show", nebo fenomenální dokument "Největší přání II" od Jana Špáty, přesto mi v síti uvízlo několik skvostů. Za jeden z nich považuji film "Horká kaše", který nedávno běžel na jedné nejmenované  kabelové televizi. Na tento film jsme museli povinně se školou do kina v Duchcově a spolu s "Nekonečným příběhem" a "Kopytem sem, kopytem tam", to byl jeden z mála povinných filmů, na který se dalo opravdu koukat. Většinou se totiž jednalo o bezduché budovatelské či válečné paskvily, kde dobrý komunista vítězil s neúprosnou jistotou nad proradným imperialistou, popřípadě fašistou. Tento kultovní film způsobil v Československých kinech prazvláštní věc. Bylo to vlastně poprvé (a nadlouho asi i naposled), kdy kinosály plnily pochybné existence s dlouhými vlasy a okovanými bundami nazývající se metalisty, kteří při pasážích s hrajícím Vitacitem vstávali za tiché hrůzy penzionovaných uvaděčů jako mýtické přízraky ze svých sedadel a hrozili směrem k plátnu, prozpěvujíce známé pasáže z oblíbených songů. Když si na to vzpomínám, byly to jediné pasáže z filmu, které mne tenkrát skutečně zajímaly.

     A tak konečně dnes, po letech, jsem se k tomuto filmu opět dostal. Hned úvod je fantastický. Mlha, teda spíš smog, projíždějící škodovky a trabanty na pozadí obludného šedivého panelákového přízraku, to vše prokládané záběry z koncertu Vitacitu za zvuků "Horké kaše" (viz obrázek až nahoře). Dvojice metalistů sprejujících nápis Heavy Metal ve mně vyvolává touhu skočit aspoň na chvíli do děje filmu a prožít to všechno znova. Okolní "omáčka" (rozuměj doprovodný příběh) mě stejně jako před lety tolik nebere, snad jen ztvárnění malého kluka, jehož máma utekla do Itálie a který je poté, co řekne při občanské výchově že tátovi je cestovní pas nanic, když ho komunisti stejně nikam nepustí a který je následně otcem a učitelským sborem tvrdě "zpacifikován" do té míry, že nejprve uteče z domova a příští hodinu látku o vycestování do zahraničí přednáší jako "Rudolf Slánský před soudem" to jest naučenou slovo od slova, tak to je opravdu mistrovské dílo. Zvláště pak, když je vše podbarveno hudbou Vitacitu. A další skvělé scény následují. Výkřik malého bratra hlavního hrdiny, který chodí tuším do první třídy "Nepleť se mi do života!" fakt stojí za shlédnutí, stejně jako pochod metalistů šedivým sídlištěm. Dokonalý obraz té doby. Film se opravdu povedl a ač se nejedná o nějaké umělecké dílo a místy kvalitou scénáře odpovídá období, ve kterém byl natočen, přesto stojí za podívání i dnes. Především postupně a nenásilně nastíněná atmosféra vás úplně pohltí a pokud pamatujete tu dobu, najednou to uvidíte před sebou, jako by to bylo včera. Šedivé betonové město, staveniště kam se podíváš, všudypřítomný smog a haldy odpadků. Mezi tím se pohybuje mládež, která to vše považuje za samozřejmou součást života. Od vzorných pionýrů, kteří neřeknou sprostého slova, přes obyčejné mladé lidi bez vlastního názoru až po grázly, pro které je anonymní sídliště ta pravá džungle. Do toho zasazené spontánní metalové hnutí s lidmi, kteří jak ve filmu říká "Dodo", chodí na koncerty zapomenout na své problémy. Už jste tam? Pokud ano, tak SUPER!, jak říká Apíno.

     Vzpomínání je sice někdy moc prima zábava, ale teď už je čas zase na přítomnost. Takže, pokud ještě není moc pozdě, něco na sebe hoďte a honem ven nasávat atmosféru podzimu. A pokud budete mít trochu odvahy, hoďte na sebe nějakou tu zapadlou "džísku", nebo okovanou bundu o které jste si mysleli, že už na dně skříně zpuchřela a ukažte světu, že metal v Čechách ještě žije !                                                                                

matii

 

 

4.9.2007

 

     Ahoj lidi ! Tak vás zase rád vidím brouzdat v tomto sloupku po trochu delší době. Ne že by nebylo o čem psát, ale tak nějak jsem se k tomu nedostal. Víte co je na psaní nejhorší? Začít. Možná vám to přijde úsměvné, ale mám s tím pokaždé problém. Tak teď to mám konečně za sebou :o)) Nedávno byl Motorband, jak asi víte, s Kreysonem v Netřebicích, nicméně s psaním nějakého reportu je to jako s tím videem. Když tu budu opisovat každou akci, za chvíli vám to poleze krkem a neříkejte, že ne. Takže z jiného soudku.

     Dneska ráno koukám, ostatně jako každý den, na přístupy přes statistiky a zaujalo mě, že máme dost příchozích ze stránek Aleše Brichty a Arakainu. "Že by jejich fans hromadně přecházeli k Motorbandu?", říkám si, kliknu na odkaz a hned je to jasné. Někdo pod jménem Michal upozorňuje v návštěvních knihách na to, že máme na stránkách ke stažení původní singly z Rockmapy a že jsou super. Hm, prima reklama, ale kdo se pohybujete v oblasti WEBových stránek alespoň chvilku, víte, že tohle se dělat nemá. V našem guestbooku bych to přinejmenším pokáral, při  agresivnější reklamě smazal a označil za spam.

     Nicméně mi to nedalo a odpoledne jsem si navodil nostalgickou náladu, vrátil se o pěkných pár let nazpátek do dob, kdy mě ještě nepouštěli sednout v tramvaji a ráno jsem nemusel půl hodiny sedět na posteli abych zjistil, zda ještě dejchám, nebo se mi to jenom zdá a všechny singlovky poslechl. A hned bylo o čem psát. Tady jsou moje (upozorňuji subjektivní) bezprostřední dojmy. Respektuji, že každý jeden z vás, může mít na dané songy jiné názory a proto ty vaše rád uvítám v návštěvní knize. První na řadu přišel "Fajnovej den", který si pamatuji dobře, jelikož jsem tu první Motoráckou Rockmapu měl doma. Taky si pamatuju (což se nestává moc často), že nebyl moc poslouchaný, protože v oné speedové době kdy frčel "Keeper 1&2" od Helloweenů mi to připadalo moc pomalé a tak jsem hned obracel na druhou stranu singlu. I po letech mi připadá ze všech singlovek nejslabší, čímž neříkám že je špatný. Snad proto, že dlouhé flámy nebyly zrovna můj obor mi text zas tak moc neříká a pořád čekám, že se hudba rozeběhne do vyšších obrátek. Rychle proto obracím SPéčko (rozuměj klikám na song) "Je to špás" a hned po prvních tónech dostávám to, co mi tak zoufale chybělo. Speed jako břitva. S nedočkavostí čekám na refrén a div nezpívám. Jak pravdivé i po letech "... problém je v tom, že si musíš pomoc sám ... ". Nádherná mezihra, ale tuším, že mě čekají ještě další skvělé kusy. Tahle písnička byla na konci osmdesátých let doslova modlou severočeské metalové mládeže, ale to mnohým z vás asi nemusím vyprávět. S nedočkavostí spouštím "Heavy Metal", další ze skvělých kousků popisujících atmosféru heavymetalových vystoupení a dění kolem metalu vůbec. Do stejné skupiny řadím třeba skvělý song od Arakainu, který se tuším jmenuje "Žádnej metal", "Metalový svátek" od Titanicu nebo legendární citronovské "Zase dál". Náboj a celkové ztvárnění pak rozhodně nedělají názvu ostudu. A je tu moje nejoblíbenější "V říši ptáků". Nevím proč, ale tohle bych mohl poslouchat pořád a kdykoli to slyším, běhá mi "husina" po zádech. Refrén, Kamilův zpěv a především ty dvojhlasy jsou tu prostě jedna velká fantazie. Když to slyším, chce se mi skočit do auta, prudce sešlápnout pedál a jet šílenou rychlostí do neznáma :o)). "Mejdan" - začátek mi po pravdě tak nějak nesedí, ale jak písnička plyne, nabírá na atraktivnosti a opětovně skvěle napsaný text a krásně procítěné refrény to nakonec zachrání. Taky vzpomínka na promarněnou dobu v zeleném chvíli létá okolo mé hlavy. Když poslouchám "Životní styl", přivřu oči a jako bych znova stál v ranním smogu na zastávce, bylo mi 18 a přemejšlel co se životem. Bože, to je ale sentimentální :o)))))  Nádherná písnička a asi jednoznačně nejlepší text ze všech singlovek. Nelze objektivně hodnotit, to si musíte poslechnout. Ze zasněnosti mě vytrhne "Rudej blázen". Chvíli poslouchám a říkám si, že to snad ani nejde zahrát. Jako by kolem vás projíždělo Pendolino. Nemůžu se nabažit bicích, to je jak střelba z kulometu. Jasný vrchol speedového období počátku 90tých let. Na závěr si pouštím "Máš všechno All Right", nic pro mé metalové srdce, ale jak už jsem psal prve, jistě si tahle písnička najde své obdivovatele, kteří mne zavrhnou do horoucích pekel. Prostě kytara, bicí a foukací harmonika pospolu mě neberou.

     Čekáte nějaký závěr ? Jsou stejně těžké jako začátky, pokud mají za něco stát. Dneska bude jednoduchý. Udělejte si čas a poslechněte songy Motorbandu z doby, kdy mnozí z vás byli ještě v zavinovačce. Ti starší pak mohou zavzpomínat na ten skvělý čas, kdy nám bylo ...náct a společně doufejme, že Libor & spol. vyslyší naše volání a zařadí do "Motorbanďáckého" LIVE setu třeba zrovna "Životní styl", nebo nehynoucí "Mši za vítězství".

matii     

 

18.8.2007

 

12:28 - Libor mě prozvání, kdeže to jsem. Dvě minuty před domluveným srazem. Asi je nemocný či co. Posledně jsem čekal asi dvacet minut a pokud čtete můj sloupek víte, že jsem si krátil čas focením různých částí těla. Nejásejte, nic perverzního v tom nebylo.

 

12:50 - Přijíždíme z Teplic do Ústí nad Labem, kde už čeká část Fanklubu, která jede s námi dodávkou. Apíno ještě jede domů pro jakýsi "inštrument", ladičku či kýho čerta. Čekáme asi 15 minut.

13:20 - Konečně vyjíždíme v plně obsazené dodávce (8+řidič Polda). Dobře si to jméno zapamatujte, ještě o něm bude řeč. Apíno pokřikuje na kolemjdoucí z jedoucího auta "Motorbéééééénd !!", jakoby jel poprvé vepředu. Jestli jste ho někdy slyšeli zpívat, tak vězte že řvát umí ještě asi tak volume+100%. Když projíždíme kolem novomanželů, kteří se zrovna fotografují, otočí volume svého hlasu nadoraz doprava a ječí "Hele svatbáááááá !!! Motóóórbéééééééééééénd !!!". Ze svatebních fotek asi nebude nic.

 

13:30 - Vyjíždíme z Ústí směrem na Děčín kolem Labe po té široké silnici, kde se dá slušně předjíždět. Řidič Polda přidává plyn a přítomným hoří cigarety jak "fakule" ... zavíráme okýnka. Polda se drží v závěsu za auty a jako v Indy Car Series vyráží ze vzduchového pytle na poslední chvíli. Ptám se čím je v civilu, prý řidičem trolejbusu.

 

13:40 - Nestíhám vnímat kde jsme, neboť Polda zrychluje a krajina za okny se začíná rozmazávat. Začínám být nervózní. Prý to je normální, to jsme ho prý ještě neviděli jezdit v noci. "Doufám, že to nezažiju", říkám si a jako bych někde uvnitř tušil, že se mýlím.

13:50 - I když si myslím, že už to víc nejde, dodávkový Mercedes zrychluje a Polda si otvírá pivo v plechu (uklidňuji se že nealkoholické). Skrze cigaretový dým, jenž nemůže proudit ven naštěstí nevidím na tachometr. Začínám pochybovat, že je skrze něj vidět ven. Zažívám pocit, jaký mají lidé ve francouzském TGV při plné rychlosti.

 

14:00 - Z očí poštípaných cigaretovým kouřem mi tečou slzy, ale neodvážím se otevřít okénko, aby mě podtlak nevycucnul ven, jak to vídáme v leteckých katastrofických filmech. Ač nekuřák, šlukuji pasivně druhou krabičku LMek. Odněkud zleva slyším Libora žertovat, že jsou vyrobeny pro něj, jelikož nesou jeho monogram. Snažím se zasmát, ale je to jako by mi někdo do pusy strčil hrst peří napuštěného nikotinem.

 

14:10 - Polda sešlapuje pedál až na podlahu. Liborova kytara v zavazadlovém prostoru začíná sama hrát. Na terénních nerovnostech zažíváme několikavteřinový stav beztíže. Někdo vyvětral. Raději neměl. Když uvidím míhat se kolem stromy na vesnické okresce třetí třídy, jako bych viděl kmitat křídly kolibříka. Cyklisté, které míjíme strhává vzápětí tlaková vlna za autem a vláčí je několik desítek metrů sem a tam, jako by byli z papíru.

 

14:20 - Přijíždíme na festival. Konečně ! Z auta se žárem, který způsobilo tření vzduchu  loupe barva jak z raketoplánu. Dostáváme pásky na ruku a ujištění, že kromě koblížek je jídlo i pití pro kapely a jejich "ansámbl" zdarma. Super. Z nervového šoku piju jedno pivo za druhým.

 

14:30 - 15:30 Vrcholí přípravy na vystoupení. Na "čenžování" a přípravu mají kapely jen 15 minut. Naštěstí jsou pořadatelé profíci a tak všechno klape jak na drátku. V momentě, kdy má začít Motorband hrát, přistávají parašutisti zrovna do prostoru před pódium. K neuvěření. Kapela přijde skoro o deset minut ze 45 minutového setu.

15:40 - Motorband konečně začíná hrát v momentě, kdy dopadne poslední výsadkář, který zakopne a padne obličejem na beton před pódiem. Následuje Apínovo : "Tak to bylo supéééér !".

15:40 - 16:15 Kluci odehrajou set s bravurou jim vlastní, jen Máča si stěžuje, že ho bolí ruce. To máš z těch tvejch LMek ! (poznámka autora :)) Zvuk byl perfektní, všechno sedlo jak mělo, premiérově zazněla písnička "Navždy bílá jsi lady". Apíno si pochvaluje, že se mu zpívalo suprově. Měsíce dřiny a cvičení plus křest ohněm ve studiu jsou znát.

 

16:15 - 17:30 Kapela uklízí nástroje a dává rozhovory. KONEČNĚ !!!! Po několika měsících se mi podaří nafotit nějaké společné fotky. Co čert nechtěl, za přepážkou oddělující prostory pro účinkující je stará hala plná motorů a tohle nemůže nechat chladného nikoho z Motorbandu. Děláme super fotky. Doma později zjišťuji, že většina z nich je nepoužitelná, protože jsou na nich šedé šmouhy. Že by zase duch?!! Houby duch, je to kouř z Romanovy cigarety. Naštěstí jsou asi dvě z nich použitelné. Jdeme se nadlábnout guláše. Zatímco já a Libor se kloníme k variantě odjezdu, zbytek osazenstva dodávky nás přehlasuje, takže zůstáváme na "Morčata na útěku".

 

17:30 - 21:00 Morčata zrovna nemusím a tak kouknu na Mewu a jdu do pivní pevnosti. Potkávám Pepu Šutaru se ženou a seznamuji se s nimi. Domlouvám si rozhovor, ale kameru což je v dané chvíli jediný záznamový přístroj, mám zamčenou v dodávce. Asi půl hodiny hledám Poldu, leč bez úspěchu. Domlouváme se na jindy. "Hafo" a kluci z Mewy si sedají k nám a rázem je všude plno smíchu. Odložený rozhovor mi Dan Hafstein slibuje na tuto středu.

 

21:00 - Poté, co hledáme osazenstvo dodávky a následně hledáme ty, co šli hledat,  konečně vyjíždíme. S hrůzou si uvědomuji, že je tma. Poldovi září oči, ale on jede klidně za zvuku rockových balad. Jenom chvíli. Apíno zasouvá do přehrávače něco razantnějšího a teprve teď si uvědomuji, že tohle byla pouze ta část horské dráhy, kdy jedete taženi řetězem do nejvyššího bodu, než se vozík přehoupne... Jakoby povzbuzen rychlou rockovou hudbou Polda opět zrychluje...

 

21:15 - Už nevím, zda sním či bdím a polohlasem odříkávám slova jediné motlitby, kterou znám : "I am a man who walks alone and when I'm walking a dark road ... ". Když už si myslím, že hudba ani jízda nemůže být rychlejší, napadne někoho pustit Arakain. Kouknu přes opěradlo ven a vidím pouze rozmazané čáry, alá zrychlení na světelnou rychlost ve filmu Hvězdné války. Následující desítky minut už nevím co se dělo, pouze ke mně zdáli doléhaly nesrozumitelné zvuky a míhající se obrazy. 

 

Někdy v noci - dorážíme do Ústí a stěhujeme nástroje do bezpečí. Cesta do Teplic už je v pohodě. Ještě doma v posteli děkuji všem svatým za to, že žiju   ....  Matii

 

P.S. Možná, že jsem trochu přeháněl a časy nesedí úplně přesně, ale takhle nějak jsem celý den vnímal.

 

 

14.8.2007

 

Léto s Motorbandem. A nejen s ním ...

 

     Když jsem přemýšlel o čem napsat v tomto sloupku dnes, napadlo mne ohlédnout se za létem, které ať chcete nebo ne, bude za pár dní minulostí. Tohle je pro mne vůbec zvláštní rok. Nezačal 1.ledna, ale 6.února, kdy britská heavy metalová legenda Iron Maiden oznámila svůj záměr uspořádat 6.června v České Republice svůj koncert pod otevřeným nebem. Pro mne, jako skalního fandu této kapely naprostá nirvána. Počáteční snaha sehnat tři lidi do auta, aby se cesta do Ostravy až zas tak nepředražila, skončila jak mnozí víte projektem Fans on Tour (FoT), kvůli kterému jsem se pustil do tvorby www stránek, s čímž jsem předtím měl jen pramalé zkušenosti. Místo zmiňovaných tří lidí jsem vezl vlakem 60 ultimate fans, poskytoval rozhovor pro rádio, prošvihl rozhovor pro Mladou Frontu Dnes a dělal WEB, který ve finále navštěvovalo přes 700 lidí denně. A to nejlepší na mne teprve čekalo.

     Jedním z těchto "bonusů" bylo setkání Liborem, se kterým jsem dělal rozhovor pro FoT právě proto, že si s Vitacitem zahrál právě jako předkapela "Mejdnů" (viz obrázek nahoře). Druhotným produktem tohoto setkání pak bylo to, že jsem se stal doslova přes noc webmasterem Motorbandu i přes fakt, že před půl rokem jsem o tvorbě www stránek nevěděl skoro nic.

     To, co mohu říci o svém roku, však neplatí pro Motorband. Všichni víte, jak pro kapelu letošní rok začal a mluvit zde o všech těch peripetiích by bylo nošení dříví do lesa. Fakt je, že s příchodem Romana se karta začala obracet. Ne hned, ale postupně. Četli jste "Pána prstenů?". Nemyslím film, ale přímo knihu. Jedna z mnoha fantastických pasáží, která se do filmu nedostala se odehrává ve třetím díle, kdy rohanská vojska spěchají na pomoc obléhanému Gondoru. V té nejhorší a beznadějné chvíli, kdy už se zdá všechno ztraceno, se zvěd z divokého kmene lesních lidí jménem Ghan chystá k odchodu, když tu se prudce zarazí, zavětří jako zvíře a pronese "Vítr se obrací". A najednou, jako by se všechno obrátilo. Taky ne hned, ale byla tu naděje. Tak takhle přesně vnímám příchod Apína já. Motorband si musel sáhnout až na úplné dno, aby se odrazil ke konečnému vítězství. Jak říkám, nebude to hned, ale já věřím, že jednou se kluci dostanou na vrchol.

       Léto už bylo pro kapelu o poznání lepší. Zrezivělá součástka se vyměnila, stroj se namazal a Motorband zařadil rychlost. Přes pražská vystoupení v Kbelích a na Smíchově, domácí teplický rokáč, monstrózní hvězdnou noc a vyvrcholení ve Stříbrné Skalici se skupina posunula do studia Propast. Tady si neodpustím malou odbočku. Psát report o tom jak Apíno s Máčou dotáčejí CD mi přišlo moc stereotypní, ta osmiminutová videoreportáž vypoví víc, než tisíc slov. A že vám chybí nějaký ten můj trapas? Tak potom vězte, že při snaze natočit co nejvhodnější záběr, jsem nedal pozor a zakopl o stojící kytaru. Ještě jednou Pán prstenů, tentokrát film : V Morii shodí Pipin do studny vědro s řetězem, který stáhne do ohromné hloubky i kostru ve zbroji. A jak to tak všechno letí dolu a naráží do stěn, dělá to v tichu podzemí neskutečný hluk, který se zdá nekonečný. Tak přesně takhle to vypadalo. Zdálo se mi, že ta kytara se sune na zem asi hodinu a já nemůžu nic dělat. Naštěstí přežila ve zdraví (Libor ji hned odzkoušel). Jen když zvukař Petr řekl, že stojí asi 70000 mi běhal mráz po zádech a našlapoval jsem zbytek natáčení jak plameňák.

     Konec léta bude pro kapelu ve znamení Vlčí Hory a nymburského koncertu s Kreysonem. A pak už honem na finále do Propasti. Věřme, že si Motorband všechnu smůlu vybral na deset let dopředu a jak říká klasik, čekají ho jen samá pozitiva a životní jistoty. Ale to záleží už také na vás fanoušcích poctivé rockové muziky. A věřte, že tu Motorband hrát umí. Takže, jestli chcete slyšet ten "Mazec jak hovado", koukejte se na kluky přijít podívat a pořádně jim dát najevo, že tahle muzika se vám líbí. A jestli si někdo myslíte, že tu jen tak plkám do větru, klidně vám ukážu LPíčko Made in Germany co jsem si koupil v devadesátým roce v teplickým Prioru za 80Kčs a džísku, se kterou jsem pařil před devatenácti lety v duchcovský sklárně, lépe řečeno v Domě Kultury, pokud se té knajpě tak dalo říkat, při společných zábavách Motorbandu a Kabátu. Tato riflová bunda značky LEE COOPER je mimochodem dodnes plně  funkční a nosím ji na sváteční heavy metalová vystoupení jako jsou právě Iron Maiden.  Pěkný zbytek léta vám všem přeje ...                                                          

matii    

 

1.8.2007

 

     Tak jsem se vrátil z dovolené do civilizace a jako první jsem se vrhnul na email a stránky. Všeho všudy se nic zajímavého neudálo, nicméně jsem objevil v poště jeden zajímavý dopis. Je od Franty JFK Krejčího WM kapely Grock. Ten si s některými záběry pohrál a výsledkem je, jak jste již jistě četli v aktualitách, zajímavé zjištění, že na fotce ze Skalice se jedná o levou ruku a část těla postavy oblečené v něčem co připomíná kimono. Shrňme si  teď jednotlivá možná vysvětlení a sami posuďte co že to na fotkách je.

1) Fotka z Blues Rocku (bílá čára) :

Podle Standy z návštěvní knihy by to mohla být šňůrka od foťáku vyfocená zblízka. Franta se přiklání k hmyzu, který v době expozice prolétl kolem a foťák zaznamenal dráhu jeho letu. Na hmyz mi však připadá linie moc čistá, tak jsem zkusil rekonstruovat první variantu. A ejhle! Hned první fotky byly dost podobné (viz obrázek). Proti černému pozadí a vhodně nastavené expozici to s trochou představivosti může být ono. I struktura čáry složená z malých elips se více než podobá. Sláva, část záhady je vyřešena. Zajímavé je, že ta šňůrka je ve skutečnosti černá.

2) Ale co fotografie ze Stříbrné Skalice?

Tady se zase Standa ukázal jako znalec. Rozpoznal levou část těla, kterou pak Franta dokonale z fotografie vytáhl. Tím ale nastává záhada číslo dvě. Kdo to na fotce je? Nepamatuji se, že by se mi před objektivem někdo promenádoval, natož abych ho bez povšimnutí třikrát za sebou vyfotil. Přece bych si všiml bílého okraje na displeji foťáku hned po první fotce. A navíc, periferní vidění mám dobré, takže potencionální překážku v podobě něčí postavy bych okamžitě eliminoval vhodnějším úhlem fotografování. Také jsem shlédl závěrečné scény z videa natočeného v oné místnosti a nikoho v kimonu jsem tam postávat neviděl. Podívejte se na tuto fotografii pozorně ještě jednou. Jedná se o osobu s malinko delšími vlasy, ale to rameno je v nějaké nadýchané látce. Kdo by proboha nosil takový svršek?! A nebo ten člověk má ramena jak zápasník wrestlingu, to mi nikdo nevymluví. Zkusím poslat fotku Frantovi, snad z ní něco vytáhne. Do té doby dobrý duch Motorbandu žije ve své podobě, jen o něm nově víme, že je to pěknej vazbič, nosí kimono a má dlouhé vlasy. (Že by Hulk Hogan?) ..... matii

 
 
16.7.2007
 

     Dnes ode mne nečekejte čekané. Report ze Stříbrné Skalice nebude. Proč? Důvodem jsou záhadné jevy, které se začaly objevovat kolem Motorbandu. Jistě, mohl bych vám tu naservírovat krok za krokem co se v sobotu událo. Chvíli jsme bloudili i s navigací, Libor si nekoupil devítivoltovku, takže jsme víc stáli na benzínkách než jeli, vystoupení se povedlo nad míru dobře, což mi stejně zarytí odpůrci kapely budou na fóru vyvracet. Mohl bych vám naservírovat další sérii mých faux-pass, počínaje vysněným vyfocením s Milanem Broumem se smetištěm za zády, nebo propadnutím prohnilou plošinou pro zvukaře a konče tím, jak jsem nechtěně na stejné plošině šlápl na uvolněné prkno na jehož konci měl jeden z fanoušků dvě piva, čímž došlo k jejich katapultaci, naštěstí směrem mimo publikum, nebo tím jak mě chtěl pořadatel vyrazit se slovy "Já ti říkal už jednou, že se tu nesmí natáčet" a jak mě Apíno zachránil. 

     To všechno bych vám tu mohl naservírovat, ale ke změně mě donutila věc, nad níž mi zůstává rozum stát. Pokud jste pozornými čtenáři našich stránek, jistě vám neunikla záhadná fotografie v galerii z pražského Blues-Rocku. Pokud ne, nehledejte a klikněte na miniaturu tady vedle vpravo. Jelikož mám digitál se zadním displejem, všiml jsem si té čáry hned a ještě jsem si z Apína dělal legraci, že mu září aura. Nicméně jsem nebral věc vážně a byl přesvědčen, že se jedná o nějaké mihnutí cigaretou nebo podobnou věc a fotku jsem jako raritu zařadil do galerie a na celou věc zapomněl. Zapomněl až do neděle, kdy jsem třídil fotografie ze Stříbrné Skalice. Abych vás uvedl do obrazu pak mi dovolte malý popis celé situace. Maje (to je slovo co?) čtyři baterie do foťáku a volnou gigovou kartu, jal jsem se fotit co to šlo s tím, že nepovedené, nebo podobné fotky následně vyřadím. Nafotil jsem asi 148 fotografií docela dobré kvality (světlo bylo tentokrát téměř ideální), než jsem se ocitl v situaci, kdy se po koncertě sešel Olympic a Motorband ve VIP místnosti (no vypadala spíš jak skladiště), ale byla to místnost kam směly jen kapely a jejich doprovod. Takže po odfocených 148 fotografiích jsem udělal další tři společné a pokračoval dál. A právě na těchto třech fotografiích z celkových asi 160 se objevil podobný fenomén jako tehdy na Smíchově.

     Říkám podobný, protože má stejnou barvu, ale jiný tvar. A to tvar silně připomínající část lidské hlavy! Nevěříte? Stačí se podívat na fotografie tady okolo (kliknutím je zvětšíte). Pokud by se jednalo o klasický fotoaparát, ještě bych byl ochotný připustit, že se jednalo o vadu filmu, či nějakou mechanickou vadu, která film poškodila, ale u digitálu? Že jste je v galerii neviděli? Pokud se pozorně zadíváte, určitě poznáte, že jsem je ve "fotošopu" oříznul. Mají také jiný název "oprava 1-3" a jsou zařazeny hned na úvod fotogalerie. Možná se jedná o nějakou vadu digitálního foťáku, nebo micro SD karty, ale jak je možné, že vyfotím stovky obrázků včetně soukromých a podobné věci se objeví jen na fotkách Motorbandu,  notabene když hraje s Olympicem nebo Petrem Jandou? Pokud máte pro věc racionální vysvětlení a máte s focením více zkušeností než já, dejte mi prosím vědět do návštěvní knihy nebo přímo na email. Vím, že digitální technika dokáže zachytit věci lidskému oku skryté. Například jsem zjistil, že při nahrávání ovladače na televizi v době kdy ho mačkáte z něj na filmu vychází blesky, nebo když nastavíte digitální kameru na 4000 snímků za sekundu, dají se při vhodném úhlu celkem slušně natočit nádherně rozložené sluneční paprsky vnikající oknem do bytu, ale s tímto si nevím rady. Pokud jste si všimli, fotící se skupina není otočena přímo ke mně, protože tam bylo fotografů několik. Pokud jste jeden z nich, rád bych uvítal váš názor (byli jste celé situaci přítomni) a viděl vaše fotky. Pokud by se tam podobná věc taky objevila, asi by mně trefilo :o))

     Co říci závěrem? Do doby než se věc racionálně vysvětlí si dovolím onu věc pojmenovat "Dobrým týmovým duchem skupiny Motorband" a budu do budoucna čekat, kdy kapelu opět poctí svou návštěvou. Čekám na vaše reakce a ujišťuji, že se nejedná o fotomontáž, svědkem mi je Apíno a jeho žena, kteří na vlastní oči viděli tohoto ducha přímo na displeji fotoaparátu. Současně bych po sobotním koncertu ve Stříbrné Skalici vyjádřil přesvědčení, že tento dobrý týmový duch se objevil právě včas, aby pomohl stmelit tolik zkoušenou sestavu Motorbandu a přinést jí úspěch jaký si (podle mne) bezesporu zaslouží. Na závěr jsem vám vyfotil ducha při čekání na odvoz do Stříbrné Skalice. BTW taky mám skvělou fotku mojí nohy a obrubníku před hospodou "Šesťák" :o)))   ..... matii

 
25.6.2007
 

     Report z dvojvystoupení Praha - Teplice začíná ve čtvrtek 21.6.2007, jak jinak poblíž restaurace "U vemblouda". Čekám na Libora, který se dnes ráno vrátil ze Švýcarska. Přichází velmi unaven z cesty a mírně rozladěn. Nemůže totiž najít vysílačku za deset litrů, takže zase bude hrát přes kabel. Jak se později ukázalo, bylo to úplně jedno, neboť pódium v Blues-Rocku je tak úzké, že se tam kompletní Motorband sotva vešel. Cestou nabíráme Spikyho který dnes funguje jako pódiový technik. Jeho ENGEL plus nějaká další krabice, která mi jako nemuzikantovi nic neříká je tak těžká, že po naložení do zadního kufru Fabie vidím za volantem jen oblohu. Vyrážíme směr Ústí, kde má kapela sraz. Na místě už je značné množství lidí, které vesměs neznám. Raději se neptám na jména, vědom si svého talentu pro trapasy. Okamžitě mne zaujme sympaťák s trikem Iron Maiden. Jak by taky mohl tohle triko nosit někdo nesympatický že? Takže za chvíli máme čtvrtého cestujícího. Aparáty jsou skoro naloženy, ještě pomáhám někomu s nějakou bednou. Dřu se s ní asi deset metrů, než mi dotyčný sdělí, že zespoda jsou kolečka a stačí jí nadzvednout jen přes práh. To už je jiná, tlačím bednu v bludišti chodeb připadaje si jak v nějakém supr videoklipu. Tyhle záběry bedňáka jsou vždy vděčným tématem dokumentů z vystoupení. Naložíme posledních pár věcí a vyrážíme směr Praha. Cesta ubíhá až do Holešovic celkem v klidu. Za mostem Barikádníků stojí neskutečně dlouhá kolona. Spiky v žertu navrhuje jet přes Hradčany. Kdybych věděl co mě čeká, asi bych tudy opravdu jel. V hustém dešti popojíždíme více než hodinu. Jednička, ujet dva metry, spojka, brzda, jednička, další dva metry a tak celou dobu až na Smíchov. Přední okno se potí a větráky jedoucí na maximum nestíhají. Mezitím volá Petr Janda zda pro něj máme combo. Nemáme. Do klubu dorazíme pozdě, ale přece.

     Blues-Rock na Smíchově je vlastně soustava cihlových tunelů. Na konci posledního z nich je podium. Kapela staví bicí a zapojuje aparaturu. Motám se neuměle mezi a sem tam něco fotím. Dvakrát kopnu Romanovi do bicích a zamotám se Houdinimu do nějakého kabelu. Ten je tak překvapenej, že se mi ještě omluví. Raději si jdu sednout ke stolu. Nerad bych něco poničil. Kolem sedmé přichází Petr Janda. Pozdraví se s přáteli a hned zapojuje své combo. Zkouší pár rifů. Zjevně není spokojen. Kapela hřmí jako letní bouřka a on se ani v nejmenším neslyší. Nevím tak přesně v čem byl problém, ale Petrovo "Hele kluci, já se vůbec neslyším, takhle jsem tu úplně zbytečnej" mě vyděsí. "Snad nepůjde domů?". Je vidět, že ho vůbec neznám. Ještě odzkouší společné písničky a jde si sednout k baru. Přichází moje chvíle. Nedbaje ničeho, jako správný lovecký pes který zavětří svoji kořist vrážím Spikymu foťák do ruky a už si to "štráduju" k Petrovi. Snažím se naladit co nejsympatičtější obličej, když ho žádám o společnou fotografii. Reakce mě překvapila. Ještě před chvílí rozladěný Petr se usměje a řekne něco ve stylu "No to je samozřejmý". CVAK ! Fotka je hotová, ještě poděkuju a už si to mastím ke svému stolu kouknout na výsledek. ACH Bóže ! Spiky vyfotil jen hlavy a půlku fotky zabírá strop. Amatér. Ještě že je to na 6MPIx vršek oříznu a i tak to bude památka jak hrom.

     Konečně se přiblíží devátá večer. Kluci se jdou převlíknout a já koukám po klubu kolik je tu lidí. Mizérie, klub je poloprázdný. Venku leje jak z konve a ve čtvrtek od devíti nepřilákal fandy ani Petr Janda. Jak se později dozvím,  nejsme sami. Smíchovský Blues-Rock v poslední době neoplývá zrovna velkou návštěvností, alespoň podle místních. Kluci už nastupují, ještě je pod pohrůžkou násilí donutím k jediné společné fotografii pro naše stránky. Později zjistím, že je stejně nepoužitelná. Světelné podmínky jsou totiž asi stejné jako v ústecké zkušebně. Tj. nanic. Motorband začíná a já si uvědomuji, že zvuk nebude dnes tou devizou, která diváky zaujme. V některých pasážích se doslova tluče o stěny úzkého cihlového tunelu a vytváří nepříjemné efekty. Přesto kapela hraje jak o život. Poprvé vidím Romana v akci. Jede jakoby před sebou neměl téměř hodinový set. Po chvíli je pozván na pódium Petr Janda, který si střihne s klukama dva songy a mizí. Paradoxně následující TNT od AC/DC, které se rozhodl vynechat se stává jednou z nejhezčích skladeb večera. Zvuk se zlepšil a je vidět, že písničky z nového alba sednou Apínovi mnohem lépe (Můj subjektivní názor). Jeho "Im Rockin Hero !" se stává hymnou večera. Ke konci vystoupení už přes clonu cigaretového dýmu není skoro vidět, ale aplaus přítomného obecenstva s každým novým songem sílí. Nakonec si lidé vyžádají i přídavek.  Balíme a jedeme domů. Cestou se stavujeme v "Mekáči" na teplické výpadovce, kde vykoupíme všechny dostupné zásoby hranolek, hambáčů, kuřecích nuget a sýrových hvězdiček. Unavený Máča v autě ihned usíná a probouzí se těsně před domem se slovy "Tys musel jet jak blázen".
 

     Dva dny utekly jako voda a já s celou rodinou vyrážím do RC Hvězda v Teplicích. Dnes tam hraje severočeské trio Trilobit, Vidock, Motorband. Přicházíme těsně před osmou (mám to asi 15 min od domova) a hned koukám jaká je návštěva. No taky žádná sláva. Jen škoda, že vstupné (120Kč) bylo zřejmě moc pro asi 50 lidí, kteří zůstali venku a celé vystoupení poslouchali popíjejíc své pivko, nebo pozorovali skrze prosklené stěny klubu. Trilobit se snaží začít na čas, ale objevují se všudypřítomné problémy s odposlechem. Neviděl jsem snad jediný koncert, kde by to fungovalo jak má. Zvukař byl zřejmě předtím televizním technikem, protože po pár pokusech obnovit činnost odposlechů za pultem se jal probírat kabely, jako když já zjišťuji:  "Proč mi sakra ta televize tak šumí?". Spojuje kabel s kabelem od pódia k pultu až najednou všechno naskočí jak má.

Trilobit spouští svůj set a já se nestíhám divit. Že kytarista (Bohouš David) zvládá svůj nástroj levou zadní by snad nikoho nepřekvapilo, ale jakým způsobem hraje na obrovskou (aspoň mi to tak připadalo) baskytaru štíhlounká Věrka Davidová to bych vám přál vidět. Největší překvapení však byl zpívající bubeník Michal Kuna. Ten člověk snad má dvoje plíce. Takový fyzický výkon spolu se zpěvem by dal zabrat i trénovanému potapěči. Je fakt, že v pauzách mezi písničkama se snažil dohnat kyslíkový dluh, ale jak začal Trilobit hrát, nešlo na něm nic poznat. Tahle kapela z Libochovic naladila teplické publikum na tu správnou notu a sklidila za to zasloužený aplaus.

    

     Po výměně aparatur a nástrojů přichází na scénu ústecký Vidock. S touhle kapelou jsem se poprvé setkal v době, kdy jsem jako jeden z porotců vybíral finalisty do soutěže o předkapelu Iron Maiden. Spolu s Witch Hammer a Salamandrou se stali těmi kdo mne nejvíc zaujali. Hned jak tahle partička kluků spustila, bylo mi jasné, že si okamžitě získají srdce přítomných diváků. Jak už jsem napsal v aktualitách, i venku sedící neplatiči se šli podívat, kdože jim to bourá jejich oblíbenou hospodu. Bubeník Jirka Hájek se díky rychlosti s jakou stíhal bubnovat okamžitě stal hrdinou večera pro moji třináctiletou dceru. Tomáš Eisler a David Hradílek mu pak zdatně sekundovali. Nebudu tu  popisovat jejich hudbu, to by bylo jako někomu vyprávět večeři, jen řeknu že jejich metalová smršť dokonale rozbouřila přítomné obecenstvo, až jsem měl chvílema strach, aby kluci z Motorbandu nevypadali jako slabej odvárek. Bohudík tomu tak nebylo. Vidock skončil svůj set a publikum bouřilo.

Následuje další výměna aparátů, další piva a výbornej buřt z grilu. Motorband nastupuje v půl jedenácté a hned po prvních tónech je mi jasné, že žádná další Praha nebude následovat. Zvuk je čistý, žádné vibrace ani rezonování. Apíno  ve svých kožeňákách stojí ve středu pódia jako gladiátor a jeho hlas prořezává vzduch. Snad mi kluci prominou, když napíšu, že ten večer byl tím, na koho se soustředilo 99% pohledů.  Zpívá, jako by jeho hlasivky neměly hranic. To snad musel cejtit každej, kdo tam ten večer byl. Kapela šlape a "Jeník z konzervatoře",  jak mu kluci říkají jede jeden song za druhým, některé přímo z papírů. Roman je dnes mimo, ale jako správný profík za sebe našel náhradu. Musím podotknout, že plnohodnotnou. Jeník zvládá i ty nejtěžší pasáže bez mrknutí oka. Aspoň mně to tak připadalo. Jestli jsem před chvílí vyjádřil obavy o to, aby Motorband nevypadal jako odvárek, pak se klukům hluboce omlouvám. Druhá půlka složená ze songů z připravovaného alba strhla několik lidí natolik, že začli tančit či spíše pogovat před pódiem a zezadu bylo slyšet prozpěvování anglických pasáží z písniček. Následuje bouřlivý aplaus a dva přídavky. Nádhernej večer. Apíno je borec a Motorband spolu s jeho příchodem našel konečně ten správný směr, jakým se vydat. Pokud stále ještě váháte, zda se jít na tuhle kapelu podívat třeba do Třince, nebo na některý z dalších koncertů pak vám radím, určitě běžte ...... matii

    

 

30.5.2007 (převzato z matii deníku 27.5.2007)

"Konec hip hopu v Čechách" Právě před chvílí jsem se vrátil ze Zahájení lázeňské sezóny v Teplicích. Pro neznalé této akce, jedná se o oslavy mezi kterými vévodí krom četných kolotočů a stánků především hudební vystoupení na několika scénách. Ale dnes nechci psát o té které kapele, ale o mladých lidech a hudbě kterou poslouchají. V době, kdy by člověk čekal desítky mladíků s kalhotama na půl žerdi a kšiltovkou typicky do boku  je něco jinak. Něco je úplně a totálně jinak.

 Jak by řekl Ghán z "Návratu krále" ... "Vítr se obrací !"  Ještě ne docela, ale fouká to ze západu. Město je najednou plné okovaných pyramidových opasků a stahováků. Vysoké boty, maskáče, rifle, metalová a punková trika. Číro na každém kroku. Ještě před pár lety byste v celém městě nenašli mladého člověka s okovaným opaskem. Jasně, tohle nejsou "metalisti", řeknete si, ale jen trošku zapátrejte v paměti. Nepřipomíná vám ta situace něco? No jasně, konec sedmdesátých let, kdy britská mládež znuděná středním proudem hromadně utíká k punku jako dočasné alternativě. Utíká v naději, že punkové hnutí bude pro ně to pravé. A něco je jinak.

Protože najednou udeří blesk, který nikdo nečeká, blesk s názvem NWOBHM. Co tato zkratka znamená snad nemusím na těchto stránkách vysvětlovat. A dnes jsem se ve městě cítil, jako bych na vlastní kůži zažíval tu dobu. My, kteří jsme byli o toto období okradeni komunistickou totalitou, nebo vy, kteří jste ještě nebyli na světě máme najednou šanci zažít něco podobného. Možná si řeknete "tohle je teda blábol", ale věřte mi, pro nás, kteří jsme zažili aspoň krátký odraz této doby na konci osmdesátých a začátku devadesátých let, kdy vypukla heavy metalová horečka v Československu a kdy desetitisíce mladých lidí (já byl jeden z nich) donutili tehdy ještě totalitní média přestat ignorovat toto hnutí a začít vysílat heavy metal v rozhlase a televizi, nejprve sporadicky a poté již ve velkém, je to velký návrat rocku jako takového. Rocku ve všech jeho formách. A věřte mi, něco je jinak.

Dejme najevo, že už máme dost hiphopu, rapu a podobných nesmyslů, které s hudbou nemají absolutně nic společného a které nemají v evropských zemích žádné kořeny. Dejme najevo, že je něco jinak a že nechceme v televizi pořady typu dnešních hitparád, kdy z 10 písniček 9 nemá s kvalitní hudbou nic společného a kdy je potřeba skrývat počty hlasujících, aby se náhodou neprovalilo, že pro ten, který klip hlasuje několik málo jedinců. Něco je opravdu jinak.

Za pár dní je v Ostravě koncert nejznámější heavymetalové kapely světa, kapely která prodala přes 60 milónů alb po celém světě, kapely která vyprodá i ty největší stadiony do posledního místa a co na to naše média? NIC ! Zhola a jednoduše NIC ! Kromě pár tematicky zaměřených médií absolutní zero. Tady už nejde o nedostatek informací, ale o ignoraci rockové a metalové muziky českými médii. A tak když jsem dnes viděl ty desítky mladých lidí bliklo mi to. Tady stačí škrtnout a je konec hiphopu v Čechách. Apeluji na všechny kdo tento článeček čtou :

Donuťme česká média, aby se konečně začla věnovat rockové muzice tak, jak si zaslouží. Jakým způsobem? Zcela jednoduše. Návnadou na kterou nám skočí. Penězma. Ukažme, že v této zemi existují desetitisíce lidí, kteří mají už plné zuby hiphopových pořadů  a touží po kvalitní rockové muzice. Volejte do všech hitparád a písniček na přání, do DJ diváka na Óčku a dalších podobných pořadů, kde máme možnost si vybrat svoji vlastní hudbu. Volejme, pišme a chtějme v médiích rockovou muziku. Rozešlete tento a podobné dopisy všem svým kamarádům, kteří chtějí podpořit vznik nové rockové vlny v Čechách, vždyť internet je jediné médium, které nám nemůže nikdo cenzurovat. Nebude to hned, ale půjde to, protože dnes jsem si uvědomil, že konečně je něco jinak.

Zapojte se prosím do této akce a pomozte tak zažehnout Novou vlnu českého rocku v médiích. Odměnou vám bude to, že si jednou budete moci říct "Byl jsem u toho". Startujeme 6.6.2007 na Bazalech, kde dá 25000 lidí najevo, jakou hudbu si přeje hrát v Čechách

 

27.5.2007

Je pátek 25.5.07 slunce pálí a já si v zaměstnání užívám pohodového dne, když najednou volá Libor: "Čau právě jsem mluvil s Tomem Krulichem, momentálně má čas, tak mu zavolej a domluvte se na ten rozhovor". Huh, to bylo jako "Skoč do Kauflandu a kup půlku chleba", říkám si. Já takovej trémař a mám jen tak volat na cizí číslo, žádat o rozhovor (byť předem domluvený) a ještě k tomu Tomovi, kterej je vzorem mnoha začínajícím hudebníkům, který hraje před patnácti tisíci lidma? Abych zaplašil trému volám hned. Po několika vteřinách se na druhém konci ozývá Tomáš Krulich. Spěšně vysvětluji o co mi jde a následuje strašná rána. To mi spadne kámen ze srdce když slyším odpověď : "Jasně, to není problém, sejdeme se odpoledne na Čáslavce a pokecáme". Uhhuh tak to bych měl...málem jsem si pustil do textilu :o)

Problém. Nemám diktafon a při představě, že někde v hodpodě smolím něco na papír a zdržuji mi není zrovna dobře. Chvíli uvažuji, že zapnu kameru a budu nahrávat jen zvuk, ale jelikož nechci vypadat jak pablb, ale aspoň trochu jako profesionál nezbývá mi než otravovat kolegy z práce. Záchrana ! Jeden z nich má postarší diktafon, který údajně nahrává víc zvuky okolí než samotnou řeč, ale mně to neva, lepší jak drátem do oka.

15:50 Stojím před hospodou, která již od dob hluboké totality nazývána jest "Čáslavkou". Jelikož slunce nesnesitelně pálí a je dusno jak ve skleníku, pohrdnu venkovní zahrádkou a vcházím dovnitř. U stolů sedí pár "štamgastů", kteří ihned při mém příchodu nahodí pohled jako by říkali "Bídnej červe jak ses opovážil vstoupit do naší svatyně !". Usedám k dlouhému prázdnému stolu na druhé straně místnosti, co nejdál od ječících repráků a objednávám nealko pivo. Osazenstvo hospody to zřejmě vnímá jako nepřátelský akt a okamžitě vyráží k protiútoku. Popadnou starou kytaru a basu, jež stojí za mými zády a začnou na ně ladit a hrát takovým způsobem, že mi sklenice na stole popojíždí sem a tam. Je 16:20 a Tomáš nikde. Beru mobil a volám, naštěstí muzikanti již přestali a nástroje jsou opět na svém místě. Na druhé straně telefonu se ozve hluk, takže rozumím pouze slovům : "Musel jsem ..... promiň za pět minut jsem tam".

Pět minut uplyne a Tomáš je tu. Hned jak vejde do dveří, kývnu na něj rukou, aby věděl kdo mu to volal. Chybička se vloudila. Pozdraví mě jako starého známého a jde si sednout k partičce na druhé straně hospody, která mne ještě před chvílí oblažovala svým muzikantským umem. "Tak to teda ne !". Tak lehko jim ho nedám a zahajuji frontální protiútok. Namířím si to přímo k nim a Tomáše vytahuji na své teritorium. Jako bych sebral dětem hračky. Stejně jako posledně u Apína spadne ze mě tréma během chvilky, neboť Tomáš je stejný pohodář. Žádná namyšlená superstar i když by narozdíl od jiných na to měl právo. Zapínám diktafon a modlím se, aby zas někdo nezačal koncertovat, naštěstí Tom má silný hlas, takže "To snad vyjde" říkám si. Vytahuji anketní fotku z osmdesátých let, a začínáme. Najednou zjistím, že se tu bavíme jak staří známí a to mi dělá moc dobře. Když pokládám otázku o pyrotechnickejch efektech, Tomáš se směje jak blázen a vysvětluje, jak to vlastně je.

Čtyřicet minut uběhne jak voda a já mám vyčerpány všechny připravené dotazy. Ještě fotku, když v tom mě něco napadne. Jelikož mám na sobě triko Fans on Tour (www.kerda.eu) požádám o společnou fotografii. Zbývá jen vybrat, kdo nás vyfotí. Nebudu provokovat osazenstvo Čáslavky a požádám hostinskou. "Jó panáčku tohle já neumím, řekni si tady mladejm a ukazuje směrem ... no víte kam". Nezbývá mi než požádat jednu slečnu ze skupinky Tomových kamarádů. Blik a je hotovo. S úlevou děkuji za rozhovor a podávám ruku. "Hele taky díky a měj se !" třese mi Tomáš rukou jako starému známému.

Doma pak přehrávám nedočkavě fotky (díkybohu vyšly) a pouštím diktafon. S hrůzou zjišťuji, že skoro nic kromě hlasitého repráku z druhé strany hospody, který jde jen z jednoho sluchátka nic neslyším. Kousek po kousku sestavuji z útržků řeči první dvě odpovědi, než si všimnu, že mám špatně zastrčený jack od sluchátek :o))) No sláva ! Najednou to šlape ... a to je vlastně konec .... rozhovor si pak můžete přečíst v "Příběhu Motorbandu", stačí na příslušné stránce sjet o něco níž pod rozhovor s Kamilem Střihavkou ... ZDE

 
18.5.2007

Startuji auto a vyrážím směr "hospoda u velblouda", kde mám vyzvednout Libora. Adresu znám přibližně a tak nemaje GPS navigaci sleduji měnící se horizont s hradem Doubravkou, jednou z dominant Teplic, abych dle podnapilých, potácejících se postav zaměřil směr, kterým mám jet. Žádný ochmelka se neukázal, avšak moderní restaurační zařízení, jež má nalepeného "CAMELA" snad i na toaletním papíře přehlédnout nelze. O chvíli později nakládám Libora a vyrážíme směr Ústí.

Apíno se k nám připojuje na okraji v průmyslové zóně krajského města a moji nervozitu ihned zaplaší svým   kamarádským přístupem. Už si nepřipadám jak cizák :o). Zkušebnu v DK nacházíme bez problémů, Máča doporučuje zajet zadem, aby nemusel vláčet své combo přes nekonečnou změť chodeb a tunelů tohoto labyrintu. Projíždíme zákazem vjezdu a vykládáme bagáž. Zadní vchod je kupodivu dokořán. Zatímco se oba borci vydávají hledat zbytek Motorbandu, pokouším se zaparkovat. Najednou z otevřených dveří vyjde jakýsi týpek a povídá " Já tu zamykám, máte to domluvené s vrátným?". "Nooo já nevím, kluci šli dovnitř to dojednat". Z prekérní situace mě dostává Apíno, který se vyvalí ze dveří a pána ujistí, že je vše domluveno. Ten odchází a mně je jasné, že je domluveno prd :o)). Konečně se mi podaří zaparkovat až u hlavního vchodu. Jdu zpátky a najednou vidím v davu známou tvář. To je přeci Zbyněk! Ženu se k němu s nataženou pravicí a volám "Ahoooj !". Trapas, v tu chvíli si uvědomuji, že ho znám pouze z fotek, ale tak nějak jsem nabyl přesvědčení, že už ho znám dávno osobně. Ihned vysvětluji kdo jsem a společně nabíráme směr zkušebna.

Špatná zpráva, Roman se nedostaví, pracovní důvody. No jasně to by bylo nějak moc ideální. Za chvíli se dostavuje Houdini s přítelkyní, sympatický chlapík. Proplétáme se změtí podzemních chodeb DK, procházíme několika ocelovými dveřmi a konečně jsme tu. Malá, leč útulná zkušebna. Zajímá mě světlo kvůli natáčení a focení. Víc než hrozné, jak jsem mohla já optimista doufat v něco lepšího. Ihned padá rozhodnutí jít se rozehřát na pivo. Příjemná poloprázdná hospůdka. Dělám první fotky a kus videa. Hosté koukají WO CO GO a dohadují se, kdo že to asi do jejich lokálu zavítal. Půlhoďka uběhne jak nic a konečně jdou kluci na věc.

V přítmí atomového krytu se začínají linout první rockové tóny. Na pořadu je zkouška minisetu pro zítřejší vystoupení. Začínám natáčet a s hrůzou zjišťuji, že prostor je tak malý, nahuštěný lidma a technikou, že i při minimálním zoomu sotva dostanu toho kterého muzikanta do hledáčku i s nástrojem. Nacházím dvě použitelná místa a v průběhu zkoušky proskakuji mezi změtí kabelů sem a tam. Nějaké záběry točím z chodbičky, abych dostal aspoň Zbyňka  do hledáčku celého. Problémy s natáčením mi vynahrazuje zážitek ze zkoušky. Vše šlape jak hodinky a je znát, že mám před sebou partu opravdových muzikantů. Apíno se ve Francii činil, neboť krom několika drobností zvládá těžké anglické texty s naprostou bravurou. Ještě song "Tvý oči lžou" a jedeme nanovo, neboť pouze trénink dělá mistry. I bez Romana zní kapela úžasně a sami kluci si průběh zkoušky pochvalují. Čas uběhne jak voda, ještě zdravice pro fanoušky do kamery a odcházíme. Teprv venku si uvědomuji, že jsem chtěl nafotit pár snímků přímo ze zkušebny. No nic, snad příště. Cestou domů si ještě povídáme s Liborem o Motorbandu a skládání textů. Doma pak rychle přehrávám několik fotek do galerie (bych se mušel zabiť, tahnu foťák a pak nefotím). Ještě pozdě večer přemítám o téhle kapele a vím, že zítra to na vás v Praze pořádně rozbalí ... (a taky rozbalili ... viz reakce v návštěvní knize)

matii

 

Spolupracujeme